Proč mediátor v rámci konfliktu nevystupuje jako rozhodčí

25. 2. 2026

Když se dva lidé dostanou do sporu, často očekávají, že někdo třetí přijde a rozhodne, kdo má pravdu. Jenže mediátor tuto roli nepřebírá. A právě v tom spočívá podstata mediace.

Mediátor není to samé jako soudce 

Jedním z nejčastějších omylů o mediaci je představa, že mediátor vystupuje jako nestranný soudce. Že si vyslechne obě strany, zváží argumenty a nakonec rozhodne, kdo má pravdu a jak má spor dopadnout.

Například:

• „Paní XY, plot si můžete natřít, jak chcete, jste v právu.“
• „Paní YX, vaše přání sjednotit vzhled plotů ve vesnici je zcela oprávněné.“
• „Pane AB, zachoval jste se nevhodně, měl byste se omluvit.“
• „Střídavá péče po týdnu není pro děti vhodná, nastavte ji raději po čtrnácti dnech.“

Mnozí účastníci přicházejí na mediaci právě s tímto očekáváním. Když ale podobný verdikt neuslyší, mohou být zaskočení nebo zklamaní. Někdy dokonce nabydou dojmu, že mediátor neplní svou roli správně. Ve skutečnosti je to však naopak – právě tím, že nerozhoduje, naplňuje podstatu mediace.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Proč se lidé dostávají do konfliktů

Proč mediátor v konfliktu nerozhoduje

Důvod je prostý: mediátor nerozhoduje, protože rozhodování není jeho role. Jeho úkolem je vytvořit prostor, ve kterém si strany samy najdou řešení přijatelné pro obě. A takové řešení může vzniknout jen tehdy, pokud z něj mají obě strany pocit, že je jejich.

Představte si, že by mediátor v sousedském sporu prohlásil: „V obci je tradicí mít červené ploty, takže máte právo trvat na tom, aby si sousedka plot přebarvila.“

Výsledek? Jedna strana by možná odcházela spokojená, druhá s pocitem křivdy. A pocit nespravedlnosti je přesně to, co konflikty dál živí – jen by se přesunul jinam nebo se znovu objevil později. Stejně by to dopadlo i opačně, kdyby mediátor dal za pravdu druhé straně.

Mediátor tedy nevynáší rozsudky ani neposuzuje, čí argument je silnější. Nepracuje s „pozicemi“ typu chci červený plot versus chci jinou barvu. Zaměřuje se na to, co je pod nimi – na skutečné zájmy, obavy a potřeby obou stran. Teprve když se tyto hlubší vrstvy odkryjí, může vzniknout řešení, které přinese úlevu oběma a bude dlouhodobě udržitelné.

V mediaci jde o to se dohodnout

V mediaci nejde primárně o to, kdo má pravdu. Jde o to, co lidé potřebují, o co jim skutečně jde a zda jsou schopni najít společnou cestu.

Typický příklad: dva rodiče se přeli o podobu střídavé péče. Otec navrhoval týdenní režim, matka interval po čtrnácti dnech. Oba měli logické argumenty.

• Otec říkal: „Týdenní střídání dětem vytvoří jasný rytmus.“
• Matka namítala: „Když se budou střídat po dvou týdnech, nebudou se muset tak často přesouvat.“

Kdo má pravdu? Ani odborníci se v této otázce dlouhodobě neshodnou. A mediátor není ten, kdo má rozhodnout, která varianta je „správná“.

Namísto hledání správné odpovědi jsme se soustředili na to, co oba rodiče doopravdy chtějí: dostatek času s dětmi, pocit jistoty a stabilitu pro celou rodinu. Z těchto potřeb nakonec vzniklo řešení, které neodpovídalo žádnému univerzálnímu modelu střídavé péče – ale fungovalo právě pro ně. A o to v mediaci jde.

ČTĚTE TAKÉ ČLÁNEK: Od ticha k dialogu: Jak mediace mění kulturu týmu

Zjistěte o mediaci více

Zajímá vás, jak budovat skutečně neutrální a bezpečné prostředí, ve kterém se lidé dokážou otevřít a převzít odpovědnost za vlastní dohodu? Kniha Praktická mediace vám nabídne konkrétní postupy, formulace i techniky z praxe, díky nimž posílíte svou jistotu a profesionalitu.